foto: http://artpictures.club/shans-november-28-20.html

Advent a jeho zvyky

 

Začalo adventní období. Pro většinu lidí vůbec to nejkrásnější období v roce. Do Štědrého dne zbývá už jen p class="large"ár dní. Pojďme si samotný advent trošku přiblížit, podívat se na jeho historii i současnost a připomenout si ty nejznámější tradice.

Advent (z latinského slova adventus - příchod) je začátek liturgického roku období čtyř neděl před vánočními svátky. Je to doba radostného očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, doba rozjímání a dobročinnosti. Dříve to byla doba postní, kdy byly zakázány veškeré zábavy, tanec a zpěv. Čtyřtýdenní adventní doba končí se západem slunce o Štědrém večeru. Stopy adventu lze nalézt již v polovině 5. století v italské Ravenně. Teprve v polovině 6. století se objevuje také v Římě. Západní církev slavila různý počet (4 až 6) adventních nedělí. Papež Řehoř Veliký pak stanovil čtyři adventní neděle.

S adventem je spjata řada symbolů. Tím nejčastějším je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu. Bez svíček se používá ke zdobení dveří. Ten se svícemi slouží k symbolickému odpočítávání čtyř adventních týdnů. Zvyk postupného zapalování svící na adventním věnci se k nám dostal až v druhé polovině 20. století z Německa. V tradičním českém prostředí byla okna slavnostně osvětlována jen na Bílou sobotu.

Věnec představuje symboliku Kristova kříže nebo také Boží věčnost a jednotu a má jasně daná pravidla, jak by měl vypadat. Větývky jehličnanů či cesmíny, ze kterých je vyroben, představují život. Dříve se často používaly i holé slaměné věnce, které odháněly zlé duchy a tím zajišťovaly do domu požehnání.

Důležité jsou barvy. Barvou adventu je fialová! Vyjadřuje důstojnost a pokání. Svíčky a stuhy na věnci by tak měly být fialové s výjimkou té třetí v pořadí – ta je totiž zasvěcená přátelství a je růžová. Svíčky se zapalují proti směru hodinových ručiček. Časté jsou i věnce s pátou, bílou svíčkou uprostřed. Ta se zapaluje na Štědrý den a symbolizuje Krista.

Jak už jsme napsali, tradiční barvou adventu je fialová. Luteráni v Americe ji nahradili modrou barvou. V Evropě se začaly užívat i věnce s bílými svíčkami, protože bílá barva je tradičně braná jako slavnostní. U protestantských církví se používají i čtyři červené svíce. To se rozšířilo i k nám a věnec s červenými svíčkami je nyní asi nejrozšířenější barevnou kombinací.

A jaká je symbolika svíček na věnci?

Na první adventní neděli zapalujeme první fialovou svíčku, tzv. svíci proroků. Tato svíčka je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.

Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou fialovou svíčku, tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.

Na třetí adventní neděli zapalujeme růžovou svíci, tzv. pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz. Třetí adventní neděle je totiž nazvaná také „Gaudete“ neboli radostná. Pojmenovaná je podle prvních slov úvodního verše mše svaté: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko.“

Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední fialovou svíčku, tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. Čtvrtá adventní neděle může připadnout na Štědrý den.

Případná pátá svíčka se zapaluje se na Štědrý den po západu slunce. Je bílá a zasvěcená Kristu.

Důležité svátky v období adventu:

4. prosince sv. Barbora

V předvečer chodívaly ženy a dívky zahalené v bílém se závojem nebo rouškou přes obličej. Nadělovaly hodným dětem sladkosti z košíku v jedné ruce a vyplácely zlobivé metlou v druhé ruce. Barborky se také říká třešňovým větvičkám, které v českých zemích řežeme čtvrtého prosince a necháváme je v teple do Vánoc vykvést.

6. prosince sv. Mikuláš

Pro většinu Evropanů je právě tento den začátkem vánočního období. Dříve se konaly mikulášské průvody s maskami. Dnes už zůstal jen Mikuláš, Čert a andělé. Děti, které byly hodné, dostávají dobroty a pro ty zlé jsou připravené brambory a uhlí. Tato trojice obchází domy v předvečer tohoto svátku.

13. prosince sv. Lucie

Svátek patří ženám a dívkám. Tento den nesmějí příst ani prát. Lucie je také symbolem čistoty. Den jako dělaný pro vánoční úklid.

Oblíbený je polibek pod jmelím, jež má podle tradice přinášet štěstí a požehnání do domu a vzájemnou lásku až do příštích Vánoc.

Adventní doba je také časem, který zhruba odpovídá době, kterou potřebují medové perníčky ke změknutí. Jejich pečení má v českých zemích tradici od 12. století, oblíbené jsou dodnes.

Na samém sklonku adventu si lidé staví betlémy (jesličky). Pro vznik této tradice měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše.

Jesličky mají větší význam v některých evropských zemích, např. v Itálii, kde se nezdobí vánoční stromek a jesličky jsou tedy jediným symbolem vánoc. V České republice se staví především v křesťanských rodinách v upomínku významu a původu Vánoc.

Moderní tradice:

Mezi novodobější tradice patří slavnostní výzdoba vesnic i měst, výlohy obchodů se už na začátku listopadu třpytí vánoční výzdobou a na mnoha místech se v době adventu zapalují první vánoční stromy. V historických částech měst probíhají vánoční trhy, kde je možné nakoupit typické vánoční zboží jako slaměné nebo dřevěné ozdoby na stromeček, svíčky, prskavky, betlémy, adventní věnce, vánoční přání, jmelí nebo čokoládové kolekce. Také zde můžeme spatřit ukázky výroby tradičních lidových řemesel.

Nesmíme zapomenout na naše nejmenší – děti na začátku adventu dostávají čokoládový adventní kalendář, který jim pomáhá překonat dlouhé čekání na Štědrý den. Jde o zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dní spojených s křesťanskými Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu ke Štědrému dnu.

Dříve než se jejich podoba ustálila na obrázky s otevíracími okénky naplněnými kouskem čokolády nebo jinou drobností, bývaly adventní kalendáře uměleckými díly. První známý ručně vyrobený adventní kalendář pochází z roku 1851. První tištěný kalendář s malými barevnými obrázky přilepenými na lepence vyrobil „nechtěně“ v roce 1908 nápaditý mnichovský tiskař Gerhard Lang z Maulbronnu, který byl spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, který na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem „V zemi Ježíškově“. Tento „Mnichovský vánoční kalendář” neměl ještě otevírací okénka, ale na počátku 20. století už Lang vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky.

Na adventních kalendářích, které následovaly, byly zobrazené liturgické výjevy z bible a vypadaly jako části vesnic nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Byly vyráběny v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace z bible.

Adventní kalendář slavil úspěch po celém světě, jeho úspěch přerušila druhá světová válka, ale po válce zase přišel jeho rozmach. V 50. a 60.letech 20. století se adventní kalendáře začaly objevovat na pultech většiny evropských zemí a každý národ si zanedlouho vytvořil svou vlastní variantu předvánočního kalendáře, charakterizující vkus a cítění dané země.

Zvyk, který nemá tak dlouhou tradici, je z roku 1986, kdy se poprvé v předvánoční době zapálil v Betlémské jeskyni plamínek, který byl pak skauty a dobrovolníky rozšiřován do světa jako Betlémské světlo. To je plamínek zapalovaný každoročně před Vánoci v betlémské jeskyni, v níž se podle tradice narodil Ježíš Kristus, a rozvážený skauty do řady míst v mnoha evropských a také několika amerických zemích. Zpravidla bývá nejprve letecky dopraven do Vídně, odkud se dále šíří většinou po železnici.

Další moderní tradicí je výzdoba domovů vánoční hvězdou. Pryšec nádherný (Euphorbia pulcherrima), známý též jako vánoční hvězda a ve Spojených státech jako Poinsettia, je rostlina z čeledi pryšcovitých, která pochází z Mexika a dalších států Střední Ameriky. Její asociace s Vánoci má kořeny v Mexiku 16. století, kde pověst vypráví o mladé dívce, jež byla příliš chudá na to, aby mohla Ježíšovi dát dárek na oslavu jeho narození. Příběh vypráví, že dítěti anděl poradil natrhat obyčejný plevel z okraje cesty a položit je před kostelní oltář. Z plevelu vyrašily karmínové „květy“ a staly se krásnými poinsettiemi. Od 17. století začleňovali v Mexiku tuto rostlinu do vánočních oslav františkáni.

Roráty:

Advent v křesťanské tradici patří také rorátům, ranním bohoslužbám, které lidé doprovázejí českými nebo latinskými zpěvy. Ještě za první republiky na roráty chodily celé rodiny. Lucerničkami si svítily na cestu a pod nohama jim křupal čerstvý sníh. Pak byly doby složitější, ale stará tradice nikdy nezanikla. V poslední době její obliba dokonce roste.

Roráty, tak se nazývá mariánská pobožnost, která se koná v adventu před svítáním. Své jméno má odtud, že kněz, který klečel na oltářním stupni, zpíval slova Izaiášova: Rorate coeli desuper, tj. Rosu dejte, nebesa, shůry.

Tyto pobožnosti byly doprovázeny písněmi, jež jsou ojedinělým jevem liturgické hudby českých zemí, který v evropské kultuře nemá obdoby. Počátky rorátů bychom mohli hledat za doby Karla IV., tedy ve 14. století. Od 16. století dochází k překladům chorálů z latiny do češtiny.

Tématem rorátních zpěvů jsou starozákonní prorocké texty předpovídající příchod Mesiáše. Ústřední postavou rorátů je Panna Maria. Rorátní písně pak zpívají o očekávání Mesiáše, prosí o jeho příchod, připomínají také ty události, které narození Ježíše předcházely, tzn. setkání Panny Marie s andělem, prosba Panně Marii, aby přijala tu andělovu zvěst, aby přijala Ježíška, který se má narodit v jejím lůně apod.

Tyto časně ráno pořádané rorátní mše svaté doprovázené nádhernými liturgickými zpěvy se u nás ještě po válce konaly denně v průběhu celého adventu prakticky ve všech farních kostelích. Tato forma zpěvů je v kontextu evropské hudební historie jedinečná, žádná jiná národní kultura nic podobného nevytvořila. Mnozí považují tyto adventní písně za jedny z vůbec nejhezčích liturgických písní. Je to asi i proto, že nejsou ohrané, zpívají se jen 3-4 týdny v roce, také z nich mnohem více než z ostatních dýchá dědictví předků a velká hloubka.

Půjdete-li v následujících dnech časně ráno městem a uvidíte skupinku dětí s lucerničkami, budete vědět, že jdou na roráty. Mnohé se už moc těší. Samozřejmě, že se jim nechce leckdy vstávat tak brzo, komu by se chtělo. Ale ta atmosféra, všechno to krásné a nezvyklé kolem, co ukazuje na tu hlubokou podstatu a to, že Boží příchod opravdu je něco neobvyklého a proto je potřeba se neobvykle připravit, to všechno je pro ně mnohem silnější, než ospalost, lenost a nechuť.

foto: Ivana Bužková

foto: http://ezpravodaj.pocernice.cz/betlemske-svetlo/

foto: www.moje-bydleni.com