Naší školou je doslova celý svět

Díky internetu si lze najít učitele naprosto čehokoli, klidně na druhém konci světa. Školy prostě už dávno ztratily monopol na vzdělávání a naše děti to moc dobře vědí.

Text: ZDEŇKA ŠÍP STAŇKOVÁ

Mám tři děti. Je jim 19, 13 a 2 roky. Nejstarší syn se narodil v roce 2002 a velmi brzy se ukázalo, že není úplně obvyklé dítě. V roce a půl znal všechna písmena, ve třech letech najednou začal číst. Bavil širokou rodinu plynulým čtením novin. Zbožňoval encyklopedie, dinosaury a dopravní prostředky. Měl neuvěřitelnou paměť a silně vyvinutý cit pro spravedlnost. Velmi brzy chápal ironii. Pokládal nám otázky, na něž jsme neznali odpovědi. Když měl jít do školy, šli jsme s ním do Centra nadání při Mense a poté i do pedagogicko-psychologické poradny. Na obou místech zněl verdikt jasně: má IQ v pásmu 130+, je tzv. mimořádně nadané dítě a měl by jít do takové školy, kde s takovými dětmi budou umět pracovat. Vybrali jsme pro něj školu, která měla krásně napsaný školní vzdělávací program. Mimořádně nadané děti byly v běžné třídě a jen na matematiku a češtinu měly speciální hodiny. Během pár let se ale ukázalo, že v podstatě to jediné, co měly „nadané děti” jinak, bylo to, že prostě dostávaly víc práce než děti ostatní. U většiny z nich to vedlo k tomu, že se jim učení jako takové znechutilo. Sledovala jsem, jak se z mého syna, který před nástupem do školy hltal všechny informace, které mu přišly pod ruku, stává „plnič očekávání učitelů”. Když mě požádal, abych ho z něčeho vyzkoušela, a já začala mluvit o něčem z učebnice, co mne zaujalo, zarazil mě se slovy: „To mi nečti, to mě nezajímá, to nebude v písemce.” Přestal mít čas na to, co ho skutečně zajímalo, protože musel plnit požadavky školy a učitelů. Bylo mi to líto, ale tehdy jsem netušila, že jde žít život tak, jako by škola neexistovala. Život, kdy celý svět je naší školou. Zjistila jsem to až po narození druhé dcery. Postupně se ke mně začaly dostávat informace o unschoolingu, svobodných školách a svobodném, sebeřízeném vzdělávání. Konečně něco, co mi dávalo naprostý smysl! Na svých dětech jsem jasně viděla, že se naučí vždycky přesně to, co jim dává smysl a potřebují to k životu. Na dva roky jsem si vyzkoušela práci učitelky v mateřské škole a pak jsem několik let pracovala s dětmi při volnočasových aktivitách. Tam všude jsem si potvrdila, že už nechci být součástí systému, který dětem bere svobodu nejen fyzickou, ale i mentální. Díky knihám Johna Holta, Petera Graye a dalších jsem zjistila, že mi mnohem větší smysl dává cesta svobody nejen ve vzdělávání, ale celkově v životě s dětmi.

Učíme se neustále

Moje dnes třináctiletá dcera tedy dostala možnost si sama rozhodovat o svém životě. Zatím nikdy do školy nechodila, nepotřebuje ji k životu. Zároveň ví, že se může kdykoli rozhodnout pro změnu a do školy začít chodit. Má moc nad svým životem. Její čas i tělo patří jen jí. To, že nechodí do školy, ale není asi to, co je pro většinu lidí nejvíc překvapivé. Nejen, že nestrávila ani jedinou hodinu svého života ve školní třídě, ona se ani nikdy nic neučila - alespoň podle toho, jak učení vnímá většina lidí. Pro mě je vzdělávání a učení vše, co děláme. Lidské bytosti jsou přírodou a evolucí naprogramovány k učení se, bez toho by nepřežily. Vše dobré, co dětem přinášejí školy, lze zažívat i mimo ně. A ještě mnohem víc. Naší školou je doslova celý svět. Za dvacet let rodičovství jsem svůj život upravila tak, abych mohla s dětmi žít volně a svobodně. Nic z toho se nestalo přes noc a bez veliké dávky odvahy a neustálého vystupování z komfortní zóny a vyjasňování si priorit. Dnes žijeme šťastně a spokojeně bez škol, na cestách po světě bez stálého bydlení, s minimem věcí, zato maximem zážitků.

Autorka působí v iniciativě s názvem SvobodaUčení.cz, zároveň píše blog Děti jsou taky lidi