O konci roku a (hlavně) časopisech

Ležím na tropické pláži pláži, čtu knihu, na kterou jsem v průběhu školního roku neměla čas, a poslouchám, jak se mořské vlnky tříští o břeh a zanikají.

Pak se prudce posadím a vzpomenu si na to, že od blaženého léta, kdy budu ničím nerušeně ležet doma v posteli a vyspávat do poledne, válet se u bazénu a opalovat se na pláži, mě dělí poslední povinnost (vlastně předposlední, ještě si musím dojít pro vysvědčení, ale to už je formalita) - napsat poslední letošní článek do Vlaštofky. Původně jsem chtěla psát o konci školního roku a o mém prvním roce na Zatlance, ale nemyslím si, že mé dojmy jsou natolik odlišné od těch vašich, nestojí tedy za samostatný článek. Místo toho vám shrnu mé dojmy z Vlaštofky, přeci jen je součástí této uzavřené skupiny asi 9 lidí, jsme skoro jako nějaká podivná sekta. Na základní škole jsme měli také časopis, jmenoval se Jes!, což byla první tři písmena názvu naší školy a zároveň to má asi nějakou spojitost s yes, ale to už jen hádám. Psát jste do něj mohli tak, že jste si jako volitelný předmět vybrali žurnalistiku, anebo jste mohli poslat článek na e-mail učitelce, která časopis vedla, ale to nikdo nedělal. Scházeli jsme se každý týden na jednu hodinu a časopis vycházel jednou za měsíc, tedy každý musel napsat měsíčně čtyři články a za každý byla známka. Já byla se systémem spokojená, neměli jsme žádná omezení, jen to, že má být článek napsaný v Tahomě a zarovnaný do bloku, mohl být na jakékoliv téma a mohl být v podstatě jakkoli dlouhý. A teď Vlaštofka. Scházeli jsme se jednou za týden o přestávce, tedy když se zadařilo, pokaždé jinde, časopis vycházel jednou měsíčně a články byly omezené na znaky. A teď si představte malou Emičku, která nedávno přešla ze základky a nadšeně se hrnula do psaní časopisu, jak vyhořela hned u prvního článku, kromě toho, že nestál za nic, tak jsem ho taky odevzdala pozdě. Nechci říkat, že moje články v Jesu byly nějak skvělé (pyšná jsem jen na tři, které stejně vznikly až po zániku volitelného předmětu žurnalistika), ale aspoň byly a byly o tom, co mě baví, jedno jak dlouhé. A to bude asi problém, proč jsem někdy v říjnu ztratila motivaci k psaní, protože jsem něco musela napsat a muselo to mít více jak 2976 znaků. Můžete si říkat, že redaktor jakéhokoli časopisu by měl tato znaková omezení zvládat (a taky bych měla být ráda, že to nejsou slova), ale já to prostě nezvládla. Průšvih, já vím. Od ledna jsem si říkala, že v časopisu pokračovat nebudu, že mě to nebaví a příští rok mě ani nenapadne se znova hlásit, ale teď na jeho konci si říkám, že by to nemuselo být tak zlé. Doufám, že nejsem jediná, kdo ve Vlaštofce nebyl šťastný a spokojený, protože jestli jo, tak jsem se trochu přepočítala a měla bych se jít někam schovat. A to je mé malé odhalení pro vás, teď myslím ty dva lidi, kteří čtou mé články, ano vím o vás, statistiky mi chodí na mail. Mějte se krásně.

Jo a taky jsem asi (zase) prošvihla termín...